Někdy mám pocit, že moje kresby nevznikají ve skutečném světě. Jako by se rodily někde v meziprostou, který není ani snem, ani realitou, ale něčím křehkým, tichým a neuchopitelným.
Moje kresby jsou melancholické a mnohoznačné. Nevyprávějí příběhy s jasným začátkem a koncem. Jsou to spíš záblesky vnitřních stavů, okamžiky, které nelze přesně pojmenovat.
Nechávám v nich prostor pro ticho, nejistotu a vlastní interpretaci. Možná právě proto v nich každý vidí něco trochu jiného.
Jak to vidím já? Obraz Dveře
Jsou obrazy, které ke mně nepřicházejí jako nápad. Spíš jako pocit, který nelze odehnat.
Tenhle se jmenuje Dveře.
A stejně jako většina mých kreseb, i on vznikl někde mezi snem a skutečností.
Ty dvě
Dvě dívky stojí naproti sobě. Mezi nimi jsou otevřené dveře.
Na první pohled nic nebrání tomu, aby se k sobě přiblížily. A přesto zůstávají oddělené. Prostor mezi nimi naplňuje touha, očekávání, ale možná i trochu strach.
Mohou působit jako dvě různé bytosti, ale klidně i jako dvě části jedné osoby. Jedna „zůstává“, druhá „se snaží dostat blíž“. To může být obraz touhy po sobě samé, po pochopení, po návratu k něčemu ztracenému.
Výstava Lucie HaArt v Brně
Tma kolem nich všechno zjednodušuje
Tmavé pozadí obraz přesouvá dovnitř. Nepůsobí jako scéna z reality, ale spíš jako něco, co se odehrává v hlavě. Nebo těsně před usnutím. Nebo těsně po probuzení, kdy si člověk ještě není jistý, co bylo skutečné.
A pak jsou tu vlasy
Jemné, osobní, téměř intimní. A přesto se v tom obraze pohybují, jako by měly vlastní život. Pomalu se plazí od jedné dívky ke druhé.
Je zajímavé, že zatímco těla zůstávají oddělená, vlasy ten prostor překračují. Jako by to nejdůležitější spojení neprobíhalo skrze vědomé jednání, ale skrze něco hlubšího, instinktivního.
